Libčice nad Vltavou

V roce 1872 vznikl na břehu řeky Vltavy v katastru obce Letky (pozdější součást obce Libčice n. Vltavou) z iniciativy pražské firmy Waldek & Wagner Pražský spolek železných hutí (Prager Eisenhüttenverein). Kronika obce Letky tuto významnou událost, kdy se původní zemědělská obec postupně stávala významnou průmyslovou oblastí, komentuje: „Od této doby jest život v obci rušnější. Obec vzkvétá, hospodářsky sílí a zvelebuje se.“ Však také v této malé obci vyrostla celá řada průmyslových komínů, v době největšího rozmachu minimálně jedenáct (z toho hned čtyři příslušely cihelně rodiny Fischerů). Obrovskou daní za tento rozvoj bylo velice špatné místní ovzduší.

Železárny se kvůli dluhům dostaly do likvidace a od roku 1884 na ně navázala nově vzniklá Akciová společnost železárny Libšice. Výrobní sortiment tvořily především výrobky nutné pro rychle se rozvíjející stavby železničních tratí – šrouby, matice, nýty aj. A právě výroba šroubů dala továrně stručný název, který užívají místní občané dodnes – Šroubárna. Příznačně se jmenuje i ulice vedoucí k hlavní vrátnici podniku – Areál Šroubáren. Po první světové válce upadla společnost do dluhů a v roce 1924 ji koupila Pražská železářská společnost. Po znárodnění byl závod začleněn do Spojených oceláren pod názvem Spojené ocelárny, národní podnik, závod Libčice a v roce 1949 do národního podniku Drátovny a šroubárny, přičemž později se osamostatnil pod názvem Šroubárny Libčice, n. p. Milou a dobrou zprávou je skutečnost, že šrouby se vyrábějí v továrně nadále, a to pod hlavičkou švýcarské společnosti Screws & Wire Libčice, a. s.

Komínů bylo v areálu vícero. Nejvýraznější se stala trojice (výšek dvakrát 35 a jednou 40 metrů) vystavěná mezi lety 1902–1903 při modernizaci válcovny, která byla vybavena i novým parním strojem o síle cca 600 HP. Brzy nato vznikl (dle místních v roce 1905) zde popisovaný komín o výšce 45 metrů a světlosti v koruně 220 cm. To ale ještě nenesl vodojem. Všechny výše zmíněné komíny vystavěla společnost Ant. Dvořák a K. Fischer, která měla hned v sousedství svoji vlastní cihelnu. Význam továrny a symbolický vliv komínů na život v okolí podtrhuje i skutečnost, že se továrna s komíny dostala do záhlaví místních novin zvaných Libčické listy, a není překvapující, že v záhlaví firemního časopisu pracujících Drátoven a šroubáren, národní podnik, Libčice n. Vlt., s názvem Správná cesta nesměla graficky ztvárněná silueta komínů také chybět.

Komín je založen na betonové desce o průměru 6,5 metru a výšce 80 cm. Na ní je posazeno nadzákladové zdivo výšky 3,2 metru, do kterého je zaústěn kouřovod (šířka 2,2 metru, výška ve vrcholu klenby 2,5 metru). Následuje 7,5 metru vysoký podstavec (průměr u terénu je 4,8 metru) zakončený římsou doplněnou o dekorativní zubořez, přičemž tento motiv se opakuje i u zdobné hlavice. Konicita dříku je 4,3 % a dřík je vyzděn poměrně zvláštně a unikátně. Radiální cihly mívaly různé rozměry, a to dle poloměru dříku, který se zrovna zdil. A v tomto případě je vždy jedna vrstva cihel zděna z komínovek pro menší poloměr dříku a jedna vrstva pro správný, příslušný poloměr. Tyto vrstvy se střídají, takže je různý poloměr radiálních cihel na povrchu zdiva dříku vidět. Dnes můžeme jen spekulovat, proč stavitel zvolil takovéto řešení, které není známé na žádném jiném stojícím komínu u nás.

Vodojem o objemu 150 m³ osadila na dřík ve výšce 25 metrů firma Bratří Fischerové a spol. v roce 1921. V této době se zároveň budovala  jihovýchodně od komína nová velká kotelna se strmotrubnatým kotlem, od roku 1947 doplněným o menší kotel Babcock (do té doby fungovala ještě zároveň i stará kotelna s kotli Tischbein)  – proto má komín dva hlavní kouřové kanály (jeden ze staré kotelny, druhý z novější).

Patrně se jednalo o první dodatečné osazení železobetonového vodojemu na komín na našem území vůbec (byť v zahraničí je znám případ dodatečného osazení železobetonové nádrže již v roce 1905). Stavitelská firma Ing. V. Fischer a spol. vyčleněná v roce 1922 ze společnosti Bratří Fischerové a spol. se tím právem chlubila. Až do svého znárodnění používala firma kresbu komína s vodojemem (případně i s kotelnou) v obrazové inzerci, v hlavičce svých firemních formulářů i na obálkách pro obchodní korespondenci. Na vodojemu býval alternativně dopsán nápis „RESERVOIR“ nebo „1500 hl“.

Vodojem nese deska o průměru 9,4 metru podepřená osmicí masivních železobetonových konzol rovnoměrně rozprostřených po obvodu, jež jsou široké 26 cm a vysoké 2,5 metru a spojené po celé výšce železobetonovým prstencem. Okrajová část desky slouží i jako ochoz o šířce 80 cm. Vnější železobetonová stěna nádrže má proměnnou tloušťku, a to od 15 cm (dole) do 8 cm (nahoře). Jako tepelná izolace slouží pěticentimetrová vzduchová mezera a 15 cm silná přizdívka z cihel.

Statik Karel Válek se v roce 1922 zmiňuje o stavbě v Technickém obzoru: „Stavba byla obtížnější a zajímavější tím, že reservoir poměrně značného obsahu (150 m³, stěna komína ve výši konzol jen 37 cm) musil být postaven bez rušení chodu komína. Při této stavbě ukázalo se jedinou závadou značné ohřívání vnitřní stěny reservoiru přiléhající ke stěně komína.“

Komín byl odstaven přibližně v roce 1992, kdy byla dána do provozu kotelna nová, zato ale vodojem je využíván nadále. Jako zdroj slouží řeka Vltava, voda se čerpá přes filtry a využívá se pro technologické účely – výrobu provozní páry a chlazení strojů a zařízení. V případě poruchy je možné přepnout na pitnou vodu z místního řadu.

V šachtici jsou instalována dvě potrubí, a to přívodní a odběrné zároveň a přelivné. Podél šachtice vede ještě dodatečně osazená vodovodní trubka, která slouží pro mytí vnitřku rezervoáru. Stavoznak se do dnešních dní nedochoval, zachovala se jen vodicí kolečka ocelového lanka a otvory ve střeše rezervoáru v ochozu. Hloubka vody, která může být až 5 metrů, se dnes měří sondami.

Podle vzpomínek místních nechal majitel šroubárny ještě před znárodněním vybudovat rozsáhlou vodovodní síť nejen pro své zaměstnance v blízkém okolí. Ta byla napojena na komínový vodojem a voda sloužila k zavlažování zahrádek či kropení tenisového hřiště. Voda byla vždy puštěna v období jaro–podzim.

Pamětníci ve městě vyprávějí, jak za socialismu byla na vodojemu umístěna pěticípá rudá hvězda ze žárovek, která v nočních hodinách vytvářela na tehdejší dobu typickou dominantu. Hvězda svítila vždy, když se splnil plán. Pro zaměstnance šroubáren to bylo pozitivní znamení: „Bude svítit hvězda, budou prémie.“ Pod vlivem událostí v roce 1968 byla odstraněna, ale brzy nato v době normalizace se tam již v jiné podobě objevila znovu a „zdobila“ komín až do roku 1990.

Technická zpráva z roku 1991 nastiňuje, co mohla obnášet odborná údržba komínového vodojemu. Tehdejší oprava například zahrnovala hrubé odstranění nečistot a vymytí stěn tlakovou vodou. Následná hydroizolace tvořená několikanásobným nátěrem gumoasfaltu na betonovém podkladu byla opravena v těchto krocích: vyřezání dutin izolace, vsazení izolace Bitagit, její zavaření a opětovné přeplátování, odsekání spodního okraje napojení vodorovné a svislé izolace a vyvaření nového spojení Bitagitem, napuštění stěn gumoasfaltem a dvojnásobný nátěr podlahy.

Komín dnes v areálu zbyl jako poslední z těch starých zděných, společnost mu ještě dělá s výškou 100 metrů nejvyšší montovaný komín typu Tomáš v České republice. Ten je součástí již nefunkční kotelny, která centrálně vytápěla celou továrnu.

V roce 2015 začaly práce na konverzi staré i nové kotelny, jimž komín v minulosti sloužil. Ty navazují na již dříve provedenou konverzi uhelných mlýnů nacházejících se v sousedství kotelen dle návrhu architekta Patrika Hoffmana.