Chotěboř

Železniční stanice Chotěboř zahájila svůj provoz 1. června 1871 a byla součástí rozšiřující se sítě Rakouské severozápadní dráhy (Österreichische Nordwestbahn, ÖNWB). V jejím obvodu byl postaven také věžový vodojem, pod jehož normalizovaným návrhem je podepsán autor všech pozemních staveb dráhy – vídeňský architekt a rodák z Veletic Carl Schlimp. Jelikož se jednalo o vodárenskou stanici druhé třídy, byl objekt vybaven parním kotlem, parním strojem pohánějícím čerpadlo a v patře byly umístěny dvě vzájemně propojené ocelové válcové nádrže se zavěšeným dnem. Uloženy byly na oktogonální úložné prstence, které přenášely jejich zatížení na obvodové zdi budovy a dva středové sloupy. Objem každé nádrže o průměru čtyř metrů činil 35 m³ a voda z nich proudila odběrným potrubím k vodním jeřábům plnících zásobníky parních lokomotiv.

Přízemní část věžového vodojemu je zděná, omítnutá, jen vystupující rohové pilíře vedoucí pod střešní konstrukci zůstaly neomítnuty. Stěny v patře mezi pilíři tvoří hrázděné zdivo obložené z vnější strany latěmi. Objekt zakončuje sedlová střecha. Z obou bočních stran vodojemu byly realizovány přístavby. Vpravo od vstupu je umístěn ukazatel objemu vody v nádržích.

Jak ale ukázal železniční provoz, ani typizované objekty dané společnosti nemusely v nezvyklých situacích stačit. Ve stanici Chotěboř a jejímí okolí byl problém se zajištěním dostatečného množství provozní vody. Situaci vyřešila dodatečná výstavba čerpací stanice u řeky Doubravy, ze které se voda čerpala do 16 metrů vysokého věžového vodojemu vzdáleného od stanice téměř tři kilometry. Vzniklo tak ojedinělé řešení zásobování železniční stanice pomocí dvou věžových vodojemů, z nichž jeden sloužil výhradně k dopravě vody od zdroje do zásobního věžového vodojemu ve stanici.